Poměry mezi rodiči a dítětem podle nového občanského zákoníku

Na které změny je přesto důležité upozornit?

Rodiče mají zabezpečit svému dítěti takovou úroveň, aby byla životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Do 1. ledna 2014 zákon stanovil, že dítě se má podílet na životní úrovni svých rodičů. To znamená značné zpřísnění tohoto ustanovení, kdy dítě má nyní výslovně právo být na v zásadě stejné životní úrovni jako jeho rodiče a ne pouze podílet se na jejich životní úrovni.

Co když dítě vyroste a začne se samo živit? V tomto momentu se karta obrátí a vyživovací povinnost začínají mít děti vůči svým rodičům! Zákon však nepožaduje od dětí, aby svým rodičům zabezpečily stejnou životní úroveň jako mají oni, mají jim zabezpečit „pouze“ slušnou výživu. Tedy když se z ekonomicky samostatného dospělého rodiče stane nemohoucí důchodce a ze svého důchodu není schopen platit nájem, potraviny, ošacení a jiné nezbytné výdaje, nastupuje povinnost dítěte, které má svému rodiči finančně pomoci z titulu vyživovací povinnosti vůči svým rodičům. Když je dětí víc, tím líp. Musí se společně podílet na výživě svých rodičů, a to ne rovným dílem, ale v poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních dětí.

Jak je to s vyživovací povinností když se rodiče rozvedou?

Vyživovací povinnost rozvedených rodičů vůči dětem samozřejmě zůstává i nadále, rozvedený rodič se jí nezbavuje. Do této vyživovací povinnosti zasahuje soud, který stanoví výši výživného soudním rozhodnutím. Při stanovování jeho výše přihlédne k mnoha okolnostem, zejména hodnotí schopnosti, možnosti a majetkové poměry toho, kdo má výživné platit. Zároveň musí soud přihlédnout i k odůvodněným potřebám dítěte a jeho majetkovým poměrům. Kritérium majetkových poměrů dítěte jsou novinkou v NOZ. Při posuzování výše výživného dále soud zkoumá, zda se povinný rodič nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. To vše má váhu při stanovování výše výživného.

Zajímavostí je, že když rodič, který má platit výživné, při stanovování výše výživného, se soudem nespolupracuje k objektivnímu zjištění svých příjmu, tzn., zejména nedodává potřebné listiny, z kterých vyplývá jeho příjem apod., platí domněnka, že průměrný měsíční příjem této osoby činí 25násobek částky životního minima, čemu odpovídá výživné zhruba ve výši 13.000,–Kč. Pro ilustraci: dříve to byl pouze 12,7násobek životního minima a tedy výživné ve výši cca 6.500,–Kč.

Výživné může soud dítěti přiznat i za dobu tří let zpětně. Institut zpětného výživného není žádná neznámá. Novinka, která do této koncepce však vstupuje, je ta, že takto zpětně může soud přiznat výživné i zletilému dítěti, což před novou úpravou mohl přiznat pouze dětem nezletilým.

Máme nějaké novinky i u rodičovské odpovědnosti?

Nový zákon formuluje rodičovskou odpovědnost trochu obšírněji. Nově tak nastupuje právo a povinnost k ochraně dítěte, udržování osobního styku s dítětem, zajišťování jeho výchovy a vzdělání, určení místa jeho bydliště. Původní povinnosti a práva byly však zachovány také (péče o dítě zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupování dítěte a správa jeho jmění).

Při zbavování, omezování nebo pozastavování rodičovské odpovědnosti dnes zajímá soud i názor dítěte. Je to výrazná změna, kdy o právech dítěte se již nerozhoduje bez něj. Soud vylíčí potřebné informace dítěti, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento soudu sdělit. Předpokládá se, že když má dítě 12 let a více, je schopno věci pochopit a svůj názor na ně soudu sdělit.

Zákon nově stanoví i právní rámec péče o dítě.

Nová právní úprava zakotvuje i úpravu některých vztahů mezi rodiči a dětmi. Stanovuje například, že při rozhodování o vzdělání dítěte nebo jeho pracovním uplatnění, vezmou rodiče v úvahu i jeho názor, schopnosti a nadání. Nemůžou tedy despoticky vládnout nad svým dítětem bez ohledu na jeho specifické vlastnosti, schopnosti a koneckonců i na výjimečnost jeho osobnosti. Dále zákon stanovuje, že dítě a jeho rodiče jsou si navzájem povinni pomocí, podporou a ohledem na svoji důstojnost. Tyto povinnosti jsou v podstatě vtělením základních morálních zásad do textu zákona, stejně jako zákonná proklamace, že „rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině“.

Jaké výchovné prostředky mohu uplatnit vůči svému dítěti?

NOZ se věnuje i této oblasti. Stanoví, že rodič může použít výchovné prostředky pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Jaké výchovné prostředky spadají do tohoto zákonného rámce a jaké již ne cítí asi většina lidí. Je zřejmé, že přehnané tělesné tresty do tohoto rámce nemohou spadat. Jinak tomu bude s obyčejnou výchovnou fackou či přiměřeným „domácím vězením“. V hraničních případech pak bude muset rozhodnout soud, zda se v daném konkrétním případě již jedná o exces či nikoli.

NOZ nově stanoví povinnost dítěte pomáhat v domácnosti.

Ustanovení § 886 NOZ výslovně stanoví povinnost dítěte podílet se na péči o chod domácnosti (ovšem jenom za předpokladu, že je o dítě řádně pečováno). Stejně tak stanoví povinnost přispívat na chod domácnosti, je-li to odůvodněno potřebou členů rodiny, dítě je toho schopné a má k tomu možnosti.

Rozvedení rodiče: Jaká pravidla mají být zachována při osobním styku s dítětem?

Samozřejmě rozvedení rodiče by se měli chovat tak, jak je to v nejlepším zájmu dítěte. Rodiče se musí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Rodiče by tedy např. neměli jeden druhého před dětmi pomlouvat. Rovněž rodič, který má dítě v péči, nemůže bezdůvodně trvale či opakovaně bránit druhému rodiči ve styku s dítětem. Obecně mají rodiče spolupracovat při osobním styku rodiče s dítětem, mají komunikovat a sdělovat si vše podstatné, co se týče dítěte a jeho zájmů.

Péče o jmění dítěte: Co všechno byste měli znát při správě jeho jmění.

V životě může nastat situace, kdy dítě najednou získá jmění, které nepatří rodičům, ale jemu samotnému. Z rodičovské odpovědnosti plyne povinnost rodičů spravovat toto jmění a NOZ se úpravou této povinnosti zabývá o dost detailněji než dnes již neplatný zákon o rodině. Zákon obecně stanoví způsob správy jmění dítěte: rodiče musí o jmění pečovat a spravovat jej jako řádní hospodáři. Všechno, co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě. Zisk z tohoto jmění mohu rodiče použít k výživě dítěte a také, je-li toho třeba, mohou rodiče použít zbývající zisk na vlastní výživu, případně na výživu nezletilého sourozence dítěte. V okamžiku, kdy dítě nabude plné svéprávnosti, rodiče dítěti odevzdají spravované jmění, přičemž mohou požadovat přiměřenou odměnu, jestli byla správa značně obtížná vzhledem k rozsahu a rozmanitosti majetku. Rodiče mohou také požadovat náhradu nákladů, pokud jim nějaké vznikly při správě jmění nebo v souvislosti s ní.

Na druhé straně jsou ale rodiče povinni k náhradě škody, pokud nějakou způsobili tím, že nepostupovali jako řádní hospodáři při správě jmění dítěte.

/Ilustrační foto 123 rf/