Začíná chodit? Nevoďte ho za ručičku

Ta zásadní změna, kdy se malá „opička“ promění v „homo sapiens“ a místo běhání po čtyřech se vzpřímí a vydá se po dvou kolem nábytku, nastává přibližně okolo prvních narozenin dítěte. Vývoj každého jedince je ale hodně individuální, proto některá batolata chodí již v 10 měsících, jiná začínají třeba až okolo 16. měsíce. To ale není podstatné, důležité je, aby byl celkový pohybový vývoj plynulý a dítě žádnou fázi nepřeskočilo.

Kvadrupedální chůze

„Chůze je přirozeným vyústěním vývoje pohybového aparátu u batolat. Dítě musí postupně zvládnout několik fází – samo se postavit u opory, stát na nohou a nést váhu celého těla, dělat kroky a na závěr udržovat v chůzi potřebnou rovnováhu. Vývoj chůze od prvních náznaků až po zdárné a bezpečné zdolání větší vzdálenosti je postupným procesem, který trvá několik měsíců. Podstatné je, aby dítě dospělo k chůzi samo – nejdříve se ze vzpřímeného kleku postaví u nějaké vhodné opory – ohrádka nebo postel, houpe se na nožičkách, postupně dělá krůčky okolo ohrádky nebo nábytku. Jakmile získá jistotu, samo se pouští a zkouší první kroky bez opory. Takzvaná kvadrupedální chůze, tedy chůze okolo nábytku, je velmi důležitá pro stabilizaci kyčelních kloubů a je dobře, když v ní dítko aktivně podporujeme,“ vysvětluje Kristýna Přibylová, která vede v Praze dětské tělocvičny Monkey´s Gym, jež jsou vybavené speciálním nářadím pro nejmenší, a kde s dětmi zábavnou formou cvičí zkušení instruktoři.

Pravidlo „minimální pomoci“

Různá chodítka nebo běhátka, ve kterých děti více sedí, než stojí, jsou usnadněním pro rodiče, pro vývoj chůze nemají však velký význam. Dokonce mohou rozvoj samostatné chůze i zbrzdit, jelikož děti nenutí vyvíjet potřebnou svalovou aktivitu ani nepodporují stabilitu. Příliš brzký přechod k přímé chůzi za podpory rodičů – vedením za ručky – se také nedoporučuje. „Obecně lze říci, že ve vývoji chůze je nejlepší uplatňovat pravidlo „minimální pomoci“, díky němuž se dítko v chůzi zdokonaluje přirozeně a dle vlastního tempa bez tzv. umělé vnější pomoci. Stačí, když zajistíme prostředí, kde se může takto bezpečně pohybovat, a postupně ho motivujeme, aby se na chvilku pustilo a od jedné opory udělalo samostatný krůček k jiné. Pomoci mu můžeme také tím, že volíme cviky, jimiž podporujeme stavění se, chůzi okolo nábytku nebo nácvik rovnováhy,“ radí Kristýna Přibylová.

Boty ano, či ne?

A jak je to s botičkami? Kdy je vhodné je dítěti obout? Až když už chodí, nebo ještě dříve? A můžou mu pevné botičky usnadnit nácvik chůze? „Botky patří na nožičky ve chvíli, kdy dítě začne chodit ve venkovním prostředí. V počátcích se pro domácí chůzi doporučují měkké ťapáčky s neklouzavým povrchem, které skutečně mohou dětem pomoci – a to právě tím, že zajistí, aby jim nohy po podlaze neklouzaly. Ovšem představa, že boty s tvrdou podrážkou pomůžou dítěti držet rovnováhu, je mylná. První skutečné botky musí být hodně měkké, ohebné na všechny strany a přitom kvalitní a z prodyšného materiálu. V létě rozhodně doporučujeme sandálky s pevnou špičkou kvůli zakopávání,“ připomíná zkušená instruktorka, která je sama maminkou tří dětí.

Zkušenosti k nezaplacení

A jaká opatření je třeba učinit, aby se dítě při prvních krůčcích nepotlouklo? Především je vhodné se při prvních krůčcích vyvarovat tvrdých povrchů, k nimž počítáme v interiéru zejména dlažbu a venku pak betonové cesty. Snažíme se volit chůzi venku po trávě a doma potom trénujeme ideálně na koberci či linoleu, případně na dřevěné podlaze. „Určitě je nutné v tomto období odstranit z dosahu různé potenciálně nebezpečné předměty – ostré rohy, skleněné stolky, ubrusy, za které by dítko mohlo zatáhnout a něco na sebe shodit. Na druhou stranu není třeba pády při nácviku chůze při zachování uvedených pravidel úplně eliminovat. Děti mají sbírat různé zkušenosti – kladné, ale i záporné, k nimž právě drobné pády patří. Učí se tak vnímat následek svého konání, jsou nadále při chůzi obezřetnější a také jim hrozí méně úrazů než dětem, které rodiče od těchto negativních zkušeností zcela izolují,“ vysvětluje Kristýna Přibylová.